 Ryby a nekonečné přívaly vod. Nejen v oceánech. Cyklická voda a její nekonečný koloběh v přírodě. Voda čistá a průzračná, pramínek ve studánce, horská bystřina, živoucí a životadárná. Pak řeka pozvolná, nížinná, na březích postupně osídlená, zahlcená civilizací a jejími nároky. I kanalizační stoka, jež smyla naše hříchy, sebrala všechen lidský odpad, aby pak odporně špinavá dál. O tom, že při ústí řeky do moře by se už nikdo koupat nechtěl, nám v prvouce nic neřekli. Voda, hustá a hluboká, temná a chladná. Voda přijímající a odevzdaná, flegmatická a pasivní. Voda vnímavá a bolestná, senzitivní a citlivá, kontrolující a manipulativní. Voda imaginativní a fiktivní, protimluvná, avšak díky citovému nátlaku, neřkuli vydírání, nesmírně přesvědčivá. Voda, jež dokonale pracuje s archetypem spásy podmíněným přijetím viny a následným odpuštěním. Voda, jež nabízí záchranu a vykoupení skrze milosrdnou oběť. Voda nekonečná, opakující se, protože čerpá výhradně z emoční paměti. Bez kontaktu s ostatními prvky nepřináší voda nic nového.
Ani já nemám nic nového. Ve Vodnáři se formuje vize (Jupiter + Merkur), ale ještě nezačala krystalizovat natolik, aby vyčnívala nad hladinu (Saturn). A zatím, mlha přede mnou, mlha za mnou. Slunce a Venuše v Rybách, a obě připlouvají k Neptunu, tam, kde je voda nejhlubší, tah spodních proudů nejnebezpečnější a riziko ztroskotání největší ... a přitom žádná bouře nebyla … P.S. Slunce v Rybách, Gabriel García Márquez a Zpověď trosečníka. Se Sluncem v Beranu proberme Vzpouru na lodi Bounty. Již brzy ve vašem kině! Comments are closed.
|