Když nejde Mohamed k hoře ...

Fotografie:  Hvězdárna a planetárium města Brna   

Luna ve Vodnáři. Typický vodnářský odstup a nadhled, který s Lunou v tomto znamení jednou za měsíc zažíváme, se tentokrát nekoná. Anebo že by? Zkrátka, když nechce jít Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi (nad touhle průpovídkou jsem si lámala hlavu celé dětství a ještě pěkný kus dospělosti, a to i bez retro Merkuru!): jestliže nejsme ochotni vylézt z nory a nechat se vystřelit do stratosféry, abychom při pohledu z výšky pochopili, jak směšné žabomyší války tu vedeme, musí Luna ve Vodnáři (mistryně improvizace!) vymyslet trik, kterým nám svůj záměr odstupu zprostředkuje – tak dívejte!

Luna ve Vodnáři nás táhne za ruku a pokouší se o kontakt s vnějším světem. S tím veřejným, čili – slovy Slunce a Merkuru v Raku – tím cizím! A jestli Rak po něčem netouží, je právě cokoliv cizího, to nene! Vodnářská Luna nás vybízí nás, abychom šli ven a potkávali lidi, ty už známé i úplně nové, vyzývá nás, abychom se podívali, jak se daří našemu městu a světu, abychom se nezavírali do sebe, ale sledovali dění a uvědomili si, že náš mikrokosmos niterných prožitků, rodinných záležitostí a domácího žvýkání není vším, co existuje, že i za rohožkou s nápisem „Domov, sladký domov“ tepe život, jehož jsme součástí, a že i když se teď cítíme bezpečně pouze ve svém láskou a chemlonovými dečkami vystlaném doupěti, patříme k většímu celku. Ach jo, no tak teda jdeme ven, ale to vám říkám, jdu jen proto, že mě nutíte! Luna ve Vodnáři nám snaživě přihrává do cesty nové zajímavé podněty a Merkur, toho času stále retrográdní a obrácený do svého introvertního světa, k dějům a událostem minulým, zacyklený ve své nostalgické vzpomínce, v útěšné tiché radosti anebo naopak v bolestně přetrvávající křivdě, veškerou lunární snahu sabotuje. Podobně jako list spadlý ze stromu do jezírka splývá na hladině a nenechá se rozptýlit čímkoliv, co se děje kolem. Svým způsobem zen. Ale nemalujme si to na růžovo, to je jen jedna z možných alternativ, ta ideální, a statisticky nahlíženo je nemožné, abych všichni rázem byli v zenu, takže si poctivě přiznejme, jaká je naše varianta zastavení v čase … od rozkladné pasivity přes infantilní trucovitost po vývojový regres, případně dál k možnostem, které sami pozorujete kolem sebe.
 
Ještě čtyři dny, pak nenápadný obrat a postupně začneme vylézat z ulity, mozek si zívne, protáhne se a pomaloučku, zlehka se dá do pohybu … nové impulsy, nové postřehy, nové myšlenky, anebo prostě jakékoliv, zkrátka první elektrický výboj, zážeh, kontakt a komunikace … díky Bohu, už aby to bylo! Můj syn se apaticky plouží kolem a dožaduje se informace, kdy se tahle deka zvedne. Dcera utlumila svou výřečnost a z rozvitých vět zacouvala zpět do batolecích skřeků. A já? Radši nemluvit! Tenhle text ze sebe potím už hodinu a je to na něm znát. Tak nic, jdu uvařit polívku! Hezký den!