Slunci ve Lvu připadá, že ho Luna ve Vodnáři nebere vážně. Že mu sice naslouchá, ale slova jí proudí jedním uchem dovnitř, druhým ven. Že se neprojevuje dostatek úžasu nad pečlivě cizelovaným proudem slov zaměřeným výhradně na téma "mé skvělé já". A přitom Slunce chce a umí pobavit! Že jakž takž udrží pozornost, ale oči jí těkají všude okolo, současně stíhá naslouchat hovoru u vedlejšího stolu, bavit se s barmanem, sledovat lidi v projíždějících tramvajích, vyřizovat poštu na mobilu a drbat psa za ušima. Že není u vytržení z mých historek, nad nimiž všichni ostatní obdivně žasnou, hlasitě se smějí nebo nevěřícně ustrnou, protože něco tak pozoruhodného se každý den neslyší. Slunce je zvyklé na projevy obdivu, ale reakce Luny ve Vodnáři jsou veskrze lhostejné, chladné, podivné, ploché a bez emocí - a není snad emoční plochost příznakem duševní choroby? Prostě, Luna ve Vodnáři je divná! Je! Ale stejně ... copak ji nezajímám? Přece jsem to já, Slunce všech Sluncí, zářivé a úžasné ... jak může? Pohasínám snad? Slunce znejistí, ale nikoliv na dlouho.
Luna ve Vodnáři má pocit, že její protějšek trpí totálním samožerem a je znuděna hovorem, který se neustále motá kolem jediného. Touží odletět, vystřelit se z téhle reality rovnou do stratosféry. Nejraději by si rozepla ten hrubý zip od hlavy k patě, svlíkla tělo, odkopla tu hroudu masa do rohu a konečně se stala čistým vědomím plujícím v nekonečných prostorách vesmíru. Cítí, že s touhle situací ji nepojí žádné pouto, ona je mimo, mimo tuhle samolibou sebeprezentaci, mimo celou tuhle upocenou lidskou hru, mimo tenhle hrubozrnný svět. Vidí sebe sama i všechny kolem jako na filmovém platně, neidentifikuje se s nikým, ani s tou postavou, která dole v 3D představuje ji samotnou. Hmm, to je zvláštní - jak jsou všichni pohlceni tím, co žijí! Smích a pláč a bolest a radost a závist a utrpení a žárlivost a vášeň a hysterie a všechno tak těžkopádné a upocené - jako by na něčem z toho záleželo! Luna ve Vodnáři už nemůže, nechce, nechápe proč, a tak se prostě vypne ... aaaaach, ta úleva! Fyzicky zůstává přítomna. Najednou se mi text přepíná do ich formy. Je to mnohem intenzivnější, třeba to sami ucítíte. Zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že se tím vyprávění stává až příliš osobním. No, co už ... Úplněk na ose Lev - Vodnář rozehrává náš vnitřní rozpor na téma chci být s vámi a moc mi na tom záleží - ale přitom k vám nepatřím a cítím to já i vy. Chci být středem pozornosti a přitom se cítím tak trapně. Chci být obdivována a přitom nechápu, proč bych měla, a vaše projevy obdivu mi přijdou přemrštěné. Chci prosadit svá přání a realizovat své plány, ale přitom se nemůžu zbavit dojmu, že na tom vlastně vůbec nesejde. Chci být úspěšná a nejlepší, a přitom vím, že všechna sláva, polní tráva. Cítím, že se nepatřím a ráda bych sestoupila z kolotoče, ale bohužel není jak se odsud dostat, než to tu prožít do konce. A tak hledám rovnováhu, kompromis, balanc mezi intenzivním bytím v této realitě a odstupem, nadhledem a lehkou nepřítomností duše. Nesnesitelná lehkost bytí. Slunce má pravdu, je to schizofrenní! Jako každá dualita. A vy kdo, máte v horoskopu obsazena obě znamení Lva i Vodnáře, víte, jaké to je. Ostatní si ten pocit v psychiatrii označovaný termínem depersonalizace mohou zažít aspoň dnes :) Comments are closed.
|
RSS Feed