Mars ve Lvu je předurčen k vítězství, ovšem s veřejným uznáním! Je-li Mars atlet, doběhne do cíle, protrhne pásku jako první a celou svou duší vnímá ten nadšený řev tribun na oslavu svého vítězství! Vyklusává ještě jednou okolo stadionu, usmívá se do publika, zvolna a s rukama nad hlavou kyne davům a přijímá ovace. Ano, je důležité zvítězit, ale k čemu vám to je, když to nikdo nevidí? A jak to máme dneska rozehráno? Mars ve Lvu, jasně, to už tu bylo - pohoda jazz, žádná horečná aktivita, spíš hledáme zábavu. Mozek sice tvrdí, že je potřeba vstát a začít už něco dělat, máme tolik práce, ale zbytek našeho já na jeho neurotické volání moc nereaguje. V hlavě mi běží seznam úkolů, a přesto akorát zavolám kamarádce, kam že se jdeme dneska koupat. Přece jen toho Lva je tu ještě dost. Kontaktní a společenská Luna v Blížencích už zase žhaví dráty a hledá, kdo se přidá a s kým si splkne. Komunikace běží naplno, ale objevují se podivné ztráty infromací a nedorozumění, případné zmatky díky kvadrátu s Neptunem. Pohodový den, s tlakem povinnosti na pozadí, ale to počká do zítřka ...
Photo by Roman Bilik on Unsplash Taková drobnost. Vlastně nenápadná. Žádné zemětřesení, žádná velká gesta. Souhrn maličkostí, sbírka prkotin. Prostě jen srovnáme pár věcí po bytě, to zrcadlo už by sneslo vyčistit, rovnou to vyleštím a pokračuju v ranním vstávání. Jo, dodělat pár věcí na netu, nastavit odkazy, a hele, tady je pěkná vychytávka, to se hodí, to taky udělám a proč to odkládat ... aha, no vida, a je to!
Včera večer jsme navštívili kamarády na chatě. Nečekaným skokem zpět do dětství, se vší nostalgií prázdnin u babičky, koupaček v rybnících a sbírání borůvek v lese. Cestou necestou, na kolech z kopce přes louku plnou krtinců hlava nehlava. Od sousedů je slyšet praskání dřeva v ohni a z chalupy pod lesem šťastný, výskavý smích dětí. Terasa s křesílky z roku raz dva, se šňůrou na sušení prádla plnou ještě mokrých plavek. Repelent a plamen svíčky proti komárům, kteří si z toho stejně nic nedělají a druží se s námi. Hvězdy nad hlavou a výhled do údolí se skalami, na nichž by klidně mohl lézt tatínek z polepšovny i s malým Vaškem. A s postupujícím večerem ticho tak hluboké a tma tak neprůhledná, že si přenesu na svou noční hlídku na pionýrském táboře ... Prostě, instantní romantika v kostce. A Káča se ptá, a o čem to teď je? Jako ty konstelace, co žijeme? Zamyslím se a nic mě nenapadá - to se mi nestává, jenže chybí nám vzduch, úplně. Voda a její sladkobolné vzpomínky. Země a její ukotvení tady a teď. Oheň a jeho vřelá pohostinnost. Nežijeme nic víc než tohle, všechnu tu nádheru, zastavení, ticho a klid a mír a všemi smysly naplno ... Luna je v Býku.
Támhle asi hoří. Zvláštní, jak se ten dým zvedá nad stromy, pomaličku krouží a vznáší se, rozplývá se, až docela zmizí ... Jaké to asi je, úplně se rozplynout? A to pavoučí vlákno na zábradlí za oknem se jen chvěje. Povoluje a napíná, vítr jim zmítá a ono drží. Jako bych už cítila ve vzduchu podzim. Ta srpnová nostalgie, ta úzkostná naděje přelomu prázdnin, kdy zbývá už jen kousek léta a pak zmizí, zase jedno léto zmizí nenávratně. Zůstanou vzpomínky a možná pár fotek. Všechno končí, všichni odešli. A všechno je tak nějak zpomalené a zvuky doléhají z dálky. Jako by pod hladinou. Znáte ten pocit, když otočíte hlavou a ta je uvnitř plná vody, co se tak pomaličku a přilnavě přelévá? A vy se v ní potápíte a nikdo k vám nemůže. I když tenhle chlápek je dost blízko. "Mluvíte na mě?" Asi mi nerozumí. Ale já jsem se ho ptala, jestli mi rozumí? Cože? Neřekla? Jak to, vždyť jsem ... a jo, vlastně, jsem si to jen myslela ... ale směrem k němu, tak to by snad mohl? Dobře, tak teda: "Mluvíte na mě?", dost mi drhne hlas. A stejně je to divný, že někdo potřebuje tyhle pomůcky, mluvit a ty slova taky úplně mění význam. Ach jo, strašná únava ... asi bych měla taky jít ... chce se mi spát ... rozplynout se ...
|
Archiv textů
April 2024
|